Marie Bortlíková
Letadla na obloze a mraky jsem si začala prohlížet jako malé dítě, jako všechny ostatní malé děti. Později, když jsem zjistila, že známý slogan od Toyoty ("nic není nemožné") nelže, těšila jsem se, až budu "velká" a konečně se naučím létat. Trvalo to celých 19 let (jestli jsem se tedy s touhou plavat vzduchem už narodila, to si však nepamatuji), ale stálo to za to. Průkaz pilota kluzáků, spoustu nádherných zážitků a doživotní lásku k větroňům jsem získala v aeroklubu Kyjov, první ultralight, na který jsem se dívala se zájmem o svezení, byl Zephyr v Prostějově (patřil jednomu mladému muži, který obětoval kus krásného letového podvečera a místo, aby odletěl za kamarády, čekal se mnou na vlečnou z Kyjova a pak Blaníčkovi držel křídlo při startu). První ultralight, do kterého jsem opravdu nasedla…a už z něj nechtěla vylézt…byla Sova, ozdoba letiště Brno-Tuřany. Po přestěhování do Prahy mě chuť létat přitáhla na Sazenou, kde jsem si na podzim 2005 užívala výcvik právě na Zephyrech - a ty si doteď jezdím půjčovat. Až budu ještě větší, naučím se létat s Cessnou. A pak už budu mít v ruce ten správný papír k tomu, aby mě někdo aspoň jednou pustil do Anduly, kterou obdivuji od svých tří let, kdy jsem se v ní poprvé - a zatím naposledy - svezla.